Závěrečná práce prof. MUDr. Radka Harta, Ph.D., FRCS, MHA pojednává o ukončení péče o problematického pacienta. Takovým pacientem je z hlediska ortopedického oddělení nejčastěji senior, jehož si rodina odmítá vzít zpět domů, případně propuštění či přeložení na lůžko následné péče odmítá sám. Práce se zabývá možnostmi řešení v oblasti právní a sociální a zaměřuje se jak na vyřešení podstaty problému, tedy včasné ukončení hospitalizace na akutním lůžku, tak ochranou osobnosti zdravotníků při často emotivních diskusích s pacienty či jejich příbuznými.

 

Autor v textu pracuje se dvěma modelovými situacemi.

 

• Senior, typicky se zlomeninou krčku stehenní kosti, je po operaci a následné hospitalizaci schopen chůze s oporou (podpažní berle), ale rodina jej odmítne přijmout se zdůvodněním, že není schopna péči o seniora zvládnout a snaží se docílit jeho přeložení na rehabilitační lůžko či centrum následné péče, a to i za použití výhružek stížnostmi.

 

• Pacient žil do hospitalizace sám nebo byl v rámci rodiny či pobytového zařízení soběstačný, avšak po pominutí důvodu k poskytování zdravotních služeb odmítá být propuštěn či přeložen na lůžko následné péče a trvá na pokračování hospitalizace na akutním lůžku. 

 

Vynucování neúčelné a nákladné hospitalizační zdravotní péče výše zmíněnými způsoby, ať už rodinnými příslušníky nebo pacienty samotnými, má za následek nejen ekonomickou ztrátu lůžkového zařízení, ale v případě agresivního jednání také morální újmu zdravotníků samotných.

 

Řešení zmíněných problémů v oblasti právní spočívá ve zvyšování právního povědomí zdravotníků, kteří musí poznat a začít uplatňovat oporu, kterou jim skýtá zákon o zdravotních službách a případně zákoník práce. Základem ovšem zůstává, aby lékař neudělal ve svém léčebném postupu chybu, což platí i pro rozhodování o ukončení hospitalizace. Pochybením v postupu lege artis může být i chyba v následné ošetřovatelské péči.

 

Dále je dle autora důležité povědomí lékařů a dalších zdravotníků o možnostech morální ochrany své osobnosti, respektive svého stavu. Lékař není povinen trpět útoky na svou profesní čest a osobnost. Obranou může být žaloba na ochranu osobnosti, trestní oznámení pro trestný čin pomluvy apod. 

 

Řešení podstaty problému, tedy ukončení péče o pacienta, který nepotřebuje další hospitalizaci na akutním lůžku, ovšem leží v oblasti sociální a také ve včasné a jasné komunikaci s pacientem, tedy nastavení očekávání. Pro modelové případy, které autor v práci řeší, jsou významné nepobytové sociální služby a pobytová sociální zařízení: 

 

• Sociální nepobytové služby mohou zajišťovat přípravu a dodání jídla, pomoc při, aktivaci seniora, stravování, oblékání, osobní hygieně, převazech apod. Nejsou ale schopny poskytovat kontinuální dohled a zajistit tak například dodržení užívání léků dle ordinace lékaře, zvládání nepředvídatelných událostí apod., což často vede k neochotě rodiny přijmout pacienta zpět. 

 

• Pobytová sociální zařízení jsou pro mnoho pacientů vhodnou alternativou ke zdravotní následné péči (LDN, ošetřovatelská lůžka, odborné léčebné ústavy). Z hlediska potřeb akutní lůžkové péče jsou relevantní zejména domovy pro seniory a domovy se zvláštním režimem (pro pacienty se zhoršenými kognitivními schopnostmi). Kapacita těchto zařízení je ale v rámci ČR nerovnoměrně rozložena. 

 

Autor řešil otázku pacientů odmítajících propuštění v době, kdy významně zkracoval dobu hospitalizace u plánovaných zákroků. Zavedl na svém pracovišti užší spolupráci se sociální pracovnicí a zároveň začali plánovat propuštění ,,rizikových“ pacientů již v době jejich přijetí na akutní lůžko. Tato kombinace včasného zapojení pacienta a zajištění sociálních služeb významně snížila až téměř eliminovala konfliktní situace s problematickými seniory a jejich příbuznými. 

 

Autor dále navrhuje kroky směřující ke zvýšení právního povědomí zdravotníků tak, aby byli schopni v mezích zákona efektivně jednat s problematickým pacientem a jeho příbuznými. Proto navrhuje pořádání vzdělávacích seminářů právního charakteru vedením nemocnic.  

 

Dále doporučuje zaměstnání a využívání většího množství sociálních pracovníků, kteří by měli pracovat jako prostředníci mezi nemocnicemi, organizacemi poskytujícími sociální služby a pobytovými sociálními zařízeními. 

 

Opatření, která by dále pomohla hladkému přesunu pacientů z akutní péče, ale nejsou již v kompetenci jednotlivých nemocnic, zahrnují integraci zdravotní a sociální péče a dostupnost podpory pacienta v domácím prostředí po delší část dne. Dále zejména v některých krajích ČR navýšení kapacit a zkvalitnění péče pobytových sociálních zařízení. Tento úkol je velmi akutní zejména v souvislosti se stárnutím obyvatelstva. 

 

V poslední části textu se autor stručně věnuje procesu ukončení péče o problematického pacienta v Německu, Rakousku, Francii a Velké Británii. 

 

 

 

 

 

« zpět na newsletter