Nemocnice jsou jedním ze základních stavebních kamenů zdravotního systému. Přesto, nebo spíše právě proto, se musí změnit. Důvod je jednoduchý – změnily se nemoci a změnil se svět, je třeba změnit i nemocnice. V dnešní době jsou hlavním medicínským i ekonomickým problémem chronická neinfekční onemocnění – na rozdíl od infekčních nemocí, které byly dominantní v době vzniku většiny nemocnic v Čechách a na Slovensku. Navíc, nové nemoci léčíme v jiném světě ve smyslu dopravní dostupnosti, životního stylu, informací a očekávání pacientů. Máme samozřejmě také jiné, lepší, ale na znalosti, zkušenosti a přístrojové vybavení mnohem náročnější léčebné postupy, které se logicky stále více centralizují do menšího počtu zařízení.

 

Dříve mohla nemocnice okresního typu poskytovat široké spektrum akutních služeb v řadě odborností, dnes to vzhledem k výše uvedeným změnám není ani nutné, ani možné, ani žádoucí. Až donedávna se na toto téma mohly vést akademické diskuse. Nedostatek personálu, požadavky na kvalitu a ekonomické tlaky ale vyžadují činy.  

Co s tím? Prvním krokem ke zlepšení situace je uvědomit si, že jedinou smysluplnou odpovědí na vnější změny je změna vnitřní. Ta je obvykle doprovázena celou řadou obav o dostupnost péče, její kvalitu a vztahy uvnitř nemocnice. Tyto obavy jsou ale většinou nepravdivé nebo přehnané a hlavně řešitelné. Především, nebavíme se o plošném zavírání nemocnic. K němu by mohla vést jediná věc – nečinnost a odmítání změn. Většina nemocnic v ČR je objektivně potřeba, „jen“ musí změnit svůj způsob fungování. Jak? Jde v podstatě o tři oblasti – změny v organizační struktuře a vnitřních procesech nemocnice, vytváření regionálních uskupení spolupracujících nemocnic a zlepšení kooperace péče s ambulantními a dalšími poskytovateli. Právě na tyto oblasti se zaměřil letošní Prague International Health Summit a přinesl řadu konkrétních nápadů a příkladů úspěšných změn.

Tradiční organizační struktura nemocnice okresního nebo menšího typu – tedy primariáty s vlastními odděleními, obvykle včetně jednotky intenzívní péče (JIP), není v dnešní době personálně ani ekonomicky udržitelná. Cestou vpřed je společná JIP a společný lůžkový fond – samozřejmě zvlášť pro interní a chirurgické obory a péči o matku a dítě. Změny, byť jiného rázu, potřebují i specializovanější nemocnice, jejich potřeba ale většinou není tak urgentní.

Jednotlivé nemocnice v rámci regionu musí více spolupracovat a specializovat se. Od několika téměř nezávislých nemocnic, které se všechny pokoušejí pokrýt co největší část péče, se potřebujeme dostat k modelu jedné akutní nemocnice v regionu. Ostatní se vedle běžné péče mohou specializovat v oblastech, které lze provozovat bez úzké návaznosti na široké spektrum ostatních oborů. Patří k nim například elektivní zákroky. Takový model samozřejmě vyžaduje řízený tok pacientů i personálu mezi nemocnicemi. Lékaři pracující v menších nemocnicích musí mít možnost podílet se na provádění specializovanějších zákroků v nemocnici centrální.

Velký potenciál skrývá také větší koordinace péče mezi nemocnicemi a ostatními poskytovateli. Lepší příprava příjmu a zejména propuštění pacienta umožňuje zkrátit dobu hospitalizace. Spolupráce mezi nemocnicemi, ambulantním sektorem a záchrannou službou je nutná pro zajištění dostupnosti a provázání nejen neodkladné, ale i akutní péče. Výše popsané změny nejsou lehké, jsou ale nutné a také možné. Pro pacienty i zaměstnance je rozhodně lepší projít změnami a následně pracovat ve stabilizované instituci, než se pokoušet uchovat neudržitelný starý model a žít v ustavičné nejistotě. V nutnosti změny samozřejmě nejsme sami – a díky tomu máme řadu zahraničních i domácích příkladů úspěšných řešení, z nichž některá najdete i v tomto newsletteru.

« zpět na newsletter