« zpět na newsletter Facebook Twitter Google+ PDF
 
number advance newsletter
A2; 2/2015 www.advanceinstitute.cz

 

Přínosem akreditace není jenom „papír“

 
Pavel Hroboň, rozhovor s MUDr. František Vlček, Ph.D., zástupce ředitele SAK ČR | 9. 2. 2015 

 

 

 

Cílem akreditace je externí posouzení dodržování interních procesů k zajištění kvality. Akreditace neříká, jak přesně má daný proces vypadat. MUDr. František Vlček, Ph.D., zástupce ředitele SAK ČR popisuje hlavní přínosy akreditace a jaký další vývoj můžeme v oblasti akreditací očekávat.

 

Jaké jsou hlavní přínosy akreditace pro poskytovatele?

Přínosy akreditace by se dali rozdělit na interní a externí. Začnu těmi externími. Certifikát externího hodnocení přináší vyšší kredibilitu poskytovatele pro pacienty a plátce. Pacienti si mnohdy přínos akreditace ani nemusí uvědomovat, ale jednoznačně z tohoto systému nejvíce profitují. Záleží samozřejmě také na komunikačních dovednostech příslušných poskytovatelů, jak tuto skutečnost prezentují svým pacientům. Tam, kde existuje konkurence mezi poskytovateli, lze akreditaci využít jako konkurenční výhodu.

 

V případě plátců se dnes k akreditaci přihlíží různými způsoby. V té nejslabší formě se jedná o zohlednění akreditace jako důkaz toho, že poskytovatel systematicky pracuje na zvyšování kvality a bezpečí, který lze využít jako jednu z informací při uzavírání rámcových dohod. Někteří plátci však již dnes finančně zvýhodňují ty poskytovatele, kteří vlastní nějaký certifikát externího hodnocení.

 

Největší přínos akreditace však spočívá v zavedení interního systému řízení kvality a bezpečí. Jedná se o účinný manažerský nástroj, jak si „udělat pořádek v domě“ a mít pod kontrolou nejrizikovější procesy, které v zařízení probíhají. Logickým důsledkem je také vyšší míra právního bezpečí pro takovou organizaci.

 

 

Splnění jakých standardů je obvykle největším překvapením a problémem?

Asi největším problémem je překvapivě to, co s akreditaci samotnou vlastně příliš nesouvisí. Jedná se o naplnění legislativních požadavků. Splnění zásadní oborové legislativy je totiž nepodkročitelnou podmínkou úspěšné akreditace. Zejména při prvních kontaktech se zdravotnickým zařízením nacházíme největší problémy s nesplněním těchto požadavků. Jsou to například stavební bezpečí (požární, technické a další oblasti v řízení prostředí zařízení), dodržování práv pacientů, protiepidemických opatření či požadavky na vedení zdravotnické dokumentace. Obecně bych odhadnul, že při přípravě na první akreditační šetření je až 80% celkové agendy přípravy věnováno naplnění stávajících legislativních požadavků. Samozřejmě nás to na jedné straně netěší, neboť nám o to méně času zbývá na skutečnou podstatu akreditace, kterou je kontinuální zvyšování kvality a bezpečí zdravotní péče. Na druhou stranu však máme radost, že akreditace působí synergicky se státní kontrolou a zejména ze začátku ji v podstatě supluje.

 

Mezi další požadavky, již specifické pro akreditaci, které působí poskytovatelům potíže, patří zejména kapitola řízení lidských zdrojů a kapitola řízení kvality a bezpečí. U lidských zdrojů se jedná o velkou změnu paradigmatu, nahlížení na lékaře a sestry a další zdravotníky jako na zdroj, který je třeba řídit co do kvalifikace a kompetencí. V oblasti řízení kvality a bezpečí se stále potýkáme s tím, že zdravotnická zařízení neumí tuto agendu uchopit, a to jak personálně, tak co do její náplně. Stále se nám zcela nedaří postavit řízení výsledků péče po kvalitativní stránce na roveň řízení nákladů a produkce. Významnou roli v tom nepochybně hraje úhradový mechanizmus, který v sobě nezahrnuje motivaci k řízení kvality výsledků péče.

 

 

Svědectví řady účastníků akreditací ukazuje, že někteří poskytovatelé se pokoušejí uvést do praxe desítky standardů během krátkého období, což vede k nedostatečné komunikaci s personálem a k nebezpečí pouze formálního používání standardů. Co by se dalo udělat pro to, aby proces akreditace nebyl tak nárazový?

Příprava k akreditaci a první akreditační šetření představuje v mnoha ohledech zásadní změnu myšlení, přístupu k poskytování péče a také vyžaduje kultivaci organizační kultury organizace. Tyto změny paradoxně trvají nejdéle a většině dnešních manažerů se nechce tak dlouho čekat, až si tyto změny takzvaně „sednou“. Proto vzniká tlak na formální naplnění požadavků. Akreditace samotná však s tímto počítá a její hlavní charakteristický znak, že akreditačním šetřením akreditace nekončí, že je třeba ji neustále pravidelně obnovovat, do značné míry tento problém řeší. Z dlouhodobého hlediska toto tedy nevnímáme jako problém, neboť je prokázáno, že v dalších cyklech akreditace jsou již tyto prvotní problémy menší, dochází k vyššímu ztotožnění personálu s principy akreditace, pozitivním změnám organizační kultury atd.

 

Zcela vyřešit nárazovost přípravy zejména na počátku asi nelze, ale například v některých zahraničních akreditačních systémech (např. ve Francii) se uplatňuje princip tzv. postupného nabíhání požadavků, kdy při první akreditaci se hodnotí jen část požadavků a při dalších externích hodnoceních se postupně „přitvrzuje“.

 

 

Jaké jsou hlavní trendy v akreditaci poskytovatelů ve světě?

Odpověď souvisí s předchozí otázkou. Všechny systémy externího hodnocení se vyvíjí, zpřísňují své požadavky a některé již dospěly do stavu, kdy první akreditace skutečně představuje obrovský nápor co dopočtu a náročnosti změn. „Naskočit“ do pomyslného vlaku akreditace je tak čím dál náročnější a nůžky mezi akreditovanými a neakreditovanými zařízeními se neustále rozevírají. Mnoho těchto systémů proto zvažuje zavedení principu postupného nabíhání požadavků, aby tak zmenšily rostoucí bariéru k získání akreditace a motivovaly „nováčky“ k zapojení do kontinuálního zvyšování kvality.

 

Zmíním ještě jeden trend. Jak u nás, tak ve vyspělých zahraničních systémech externího hodnocení je nyní situace, kdy v kohortě akreditovaných jsou zařízení, která prošla teprve prvním cyklem hodnocení společně s těmi, která mají za sebou již několik cyklů. S výjimkou několika málo metodických rozdílů (např. větší důraz na agendu kvality a bezpečí, řízení podle dat o kvalitě, nutnost prezentovat kvalitativní změny apod.) jsou šetření stále stejná, tedy stále probíhá prověřování podle stejné metodiky. To je velmi užitečné pro „nováčky“, ale již méně pro ty zkušené, neboť ti už jsou sami schopni se na šetření připravit skrze vlastní interní systém. Všechny nás tedy čekají úvahy o tom, jak dál, s nadsázkou řečeno, zda i za sto let budeme třicáté akreditační šetření v konkrétní nemocnici provádět stejně jako to první. Dle mého názoru je jen otázkou času, kdy se při opakovaných hodnoceních začnou více uplatňovat jiné nástroje (např. analýza dat o výsledcích péče na dálku, průběžná kontrola výstupů z interního programu kvality, podmínka zasílání předdefinovaných indikátorů na centrální místo apod.) na úkor „konvenčních“ auditních metod.

 

 

Jak vidíš současnou situaci v ČR? Co jsou hlavní hrozby dalšího zvyšování kvality poskytovaných služeb cestou akreditace a kde naopak vidíš příležitosti pro zlepšení?

Aktuální situace v ČR na poli akreditace je poměrně nepřehledná. S novou legislativou, která trh s externím hodnocením reguluje, se objevilo několik nových subjektů. Získáním oprávnění k provádění externího hodnocení u MZČR se v podstatě každý, kdo takové oprávnění má, stává (alespoň před zákonem) zcela rovnocenným hodnotitelem co do „váhy“ jejich certifikátu. Konkurence sama o sobě není na škodu, ale v prostředí, kde pro poskytovatele neexistuje externí motivace k zavádění kvality (rozuměj finanční motivace), a kde plátci mezi hodnotiteli nijak nerozlišují, se konkurenční výhodou stává nejen nižší cena, ale i náročnost takového hodnocení. Nevyhnutelným výsledkem je tedy někdy až flagrantní snižování pomyslné „laťky“. Dovedeno ad absurdum (a o takových případech se skutečně doslýcháme) dochází v podstatě k vydání certifikátu pouze za úplatu. To však neuvěřitelně devalvuje produkt externího hodnocení kvality jako takový a pokud se něco nezmění, povede to k úpadku těch, kteří tuto práci dělají poctivě a logicky tedy s vyššími náklady.

 

MZČR si tuto situaci dobře uvědomuje a připravuje novelizaci registračních podmínek, zavedení kontrolní činnosti a další opatření, kterými chce tento jev eliminovat. Bez aktivní účasti plátců však nikdy nebude zcela úspěšné. V zemích, kde externí hodnocení dobře funguje jsou to totiž právě plátci, kteří vybírají vhodné hodnotitele, což logicky neprobíhá jen na základě ceny, ale efektu, který takové hodnocení má, totiž zvýšení efektivity systému, zajištění vyšší kvality výstupů, omezení takové péče, která generuje „zmetky“ a zvyšuje zejména nepřímé náklady (vyšší nemocnost, práceneschopnost atd. u nekvalitně léčených či přímo péčí poškozených pacientů). Cena za provedení externího hodnocení v jedné nemocnici je absolutně zanedbatelná ve srovnání s náklady indukovanými nekvalitní péčí tamtéž. České zdravotní pojišťovny jsou však v oblasti externího hodnocení zcela pasivní. Ani zvýhodnění externě hodnocených v úhradové vyhlášce není řešením, protože MZ nemá jiný nástroj, jak pojmenovat ty „vyvolené“ hodnotitele, než na základě jejich registrace, což nás vede zase na začátek.

 

V ideálním zdravotním systému, kde jsou správně nastavené finanční motivace, by to byl plátce, kdo by ukázal na ty hodnotitele, jejichž aktivita přináší pro něj hmatatelný efekt a jejichž certifikát by akceptoval jako důkaz vyšší kvality, kterou je ochoten finančně zvýhodnit. V zahraničí bychom našli mnoho příkladů, jak to může skvěle fungovat. Obávám se, že v ČR jsme od takového stavu ještě hodně daleko.

 

 

  
 
 

 

 

  

« zpět na newsletter

 

 
Advance Institute Advance Consulting

E  Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

E Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
T  +420 720 657 115
A  Na Zlatnici 7, 147 00 Praha 4

www.advanceinstitute.cz

www.advanceconsulting.cz 

 

 
Přihlaste se k odběru Advance Newsletteru ZDE